na Blog.cz

Z čehož plyne jediné - prázdniny! xD

No dobře, nejdřív si musím odbýt tu jednu jedinou zkoušku, kterou mám (dle slov mého oblíbence pana prof. V. je tohle to nejjdnodušší zkouškový, který nás na medicíně potká) a pak, dá-li Bůh, volno.

Takhle, je to Líkařská chemie, takže zas až taková legrace to pro mě osobně není, ale jedna zkouška na pět tejdnů, to jde. Takže všechno supr, stíhám dokonce i napsat na blog, hahaha, tralala, a v letnim zkouškovým se z toho poděláme. Ale to je daleko. To už budu možná mrtvá, takže to zatím nebudu řešit.

Pro teď se musím učit o vodárenském zpracování pitné vody a smogu, neboť jednou budu léčit lidi. To je logický.

Hlavní ale pro mě osobně je, že mám za prvé všechny zápočty, dokonce i z plavání, což nebylo vůbec jisté xD, a že za druhé mám ze všech uplynulých zkoušení z anatomie áčka, z čehož mám radost, protože to je asi jedinej předmět, který máme, který s medicínou nějak souvisí. Doufám, že budeme mít toho samýho asistenta i příští semestr, protože je to neurochirurg a je fakt dobrej. A chce to po nás hrozně podrobně, ale tohle je jedinej předmět, u kterýho mi to nevadí, protože v letňáku nás ještě před zkouškou čeká PC test s nula až čtyřma správnejma odpověďma, který pravděpodobně nikdy v životě nedám. Ale jak říkám, to je daleko. To je za sto let.

Jinak bych chtěla říct, že můj ňuňánek je ten nejúžasnější ňuňánek na světě. Trpělivě mě vždycky vyslechne, dodává mi sebevědomí, který nemám, a má pro mě pochopení. Když jsem jednou za týden u něj, nechává mě se učit, nosí mi šťávu a čaj a vaří mi. Nevadí mu, že je jeho holka přes tejden v čudu a když přijede, musí se učit konečník. Nevadí mu, když vypadám děsně a jsem mastňák. Obdivuju jeho altruismus. Je fakt skvělej, což jsem věděla i před tím, ale tohle trochu předčilo mý očekávání. Protože jako chodit s medičkou, když sám nejste medik, je na prd, to uznávám, natož chodit s medičkou se mnou, která jsem byla šprt už na gymplu. Nevadí mu ani, že jsem mu nevěrná s Radomírem Č.. Ale do trojky s ním by prý nešel. xD

Sice mě občas naštve tím, že mi udělá flíček na čelo, ale aspoň pak všichni vidí, jak dospělý máme vztah. :D

Takže bych mu chtěla poděkovat.

Takže mi záviďte, protože mám neuvěřitelný štěstí na lidi kolem sebe. Mám báječnýho ňuňánka, mám báječný rodiče, mám J., která mi píše a snaží se mě vytáhnout na denní/noční světlo i přesto, že jí často musím odmítnout, prtože se musím učit, ale zatím na mě nezanevřela, za což jsem jí vděčná. Mám prostě pocit, že lidi v mým okolí mají pochopení pro to, co studuju, že je toho dost a že jsem navíc labil, a to je podle mě znak toho, že mě mají snad fakt rádi. A jsem šťastná, protože to je TO, co je důlěžitý, ne nějaká chemie nebo anatomie.

A jestli udělám prvák (letos/příští rok/za deset let), tak nakoupím hrozně moc pití a se všema se hrozně moc opiju.

Ale to je taky ještě daleko. Nedokážu si to totiž vůbec představit. Nedokžu si představit, že bych se měla dostat do druháku, ale to je můj problém.

Tak já se jdu naučit Měď, zlato a stříbro v lékařství a pak se půjdu asi nadlábnout, protože za uplynulý semestr jsem zhubla jedno deko, tak abych si nezadělala na anorexii. xD

Takže ale zkrátka... díky!

Konečně I was driving home for Christmas. Poprvý v životě jsem tuhle větu mohla říct i já. Už se těším, až si tuhle písničku od Chrise Rey zase dosytosti užiju. Viď sis. :D

Tento týden byl nekonečný, náročný, a hlavně bezinformační, protože mi na bytě nefunguje internet (resp. nefunguje wifina v tý restauraci pode mnou...xD (ale ptala jsem se jich a prý to opraví. No proto. :D)), takže jsem byla trochu jako Alenka v říší divů a když ve středu ve čtvrt na osm ráno na začátku přednášky z anatomie řekl pan profesor V., že jistě všichni víme, co je za den a že proto chce začít přednášku trochu jinak, říkala jsem si v duchu, proč ho zaujal zrovna zimní slunovrat...

Ne, že bych nevěděla, že umřel Václav Havel. Zjistila jsem to v neděli, což nebyl dobrý den, protože jsem začala brát ATB a chtěla jsem umřít při představě, co mě tenhle týden ještě k tomu moru, který mě postihl, čeká. Byla jsem v šoku, takovým tím stylem, že mi to prostě vůbec nedošlo a mám pocit, že jsem tomu asi podvědomě nevěřila.

(Teď jsem si všimla, že blog.cz vyhlásil jako tzv. Téma týdne "Václava Havla"! To snad ne...

Já nevím. Podle mě si nezaslouží, aby se z toho stala pouťová tragikomedie, podle mě si prostě nezaslouží, aby se k tomu každý vyjádřil, a zrovna na blogách, což je takový ostrakismus, kdy si každý anonymně může vyblívat, co chce, aniž by za to nesl odpovědnost... podle mě i to, že o něm píšu já, je urážka, protože co já? Co Bůh, člověk?)

No, ztrácím chuť se do toho zapojovat.

Ale to co udělal pan profesor V. mě prostě akorát přesvědčilo, že moudří a morálně čistí lidé ještě stále jsou, a když zjistím, že mezi těmi mraky ubožáků (včetně mě) se najde taková osobnost, vždycky mě to dojme.

Ale on řekl, že začal státní smutek, a že by rád řekl něco k tomu, jak velký vliv měl V. H. na vysoké školství. A jako jediný, jediný člověk se k tomu nějakým způsobem oficiálně vyjádřil, ostatní nic. A na půdě, na který se pohybujeme, by se podle mě nemělo dělat, jakoby nic. Imatrikulace a všechny proslovy mi daly pocit, že vysoké školství je něco výjimečnýho, jedna z těch nejvyšších instancí, která má nějakým způsobem ochraňovat kulturní klima společnosti. Natož na UK, naší matce. (Natož na medicíně dodávat nebudu, protože medici jsou prý namyšlení, tak abyste si nemysleli, že je to pravda. xD)

A jen pan prof. Valenta. Vyprávěl nám o tom, jak vysoké školství vypadalo před revolucí. Že teď sklízíme plody toho, co za nás Havel a ostatní vybojovali. Ať si uvědomujeme, jaké máme štěstí, že o našem přijetí nerozhoduje pouliční výbor a domovnice. Že nás učí lidé, kteří jsou opravdovými kapacitami, že kdysi byli i opravdoví špičkoví odborníci vyhozeni, jen protože nebyli ve straně... A vyprávěl, že se s Havlem měl tu čest několikrát potkat a že to byl dobrý člověk. A požádal nás, abychom povstali a uctili jeho památku... a to jsem se prostě rozbrečela, protože mi to najednou došlo, došlo mi, že umřela ta jediná ryzí demokracie a viděla jsem, že sám Valenta byl dojatý a uvědomila jsem si, koho jsme ztratili a že tak neuvěřitelně vzdělaní a inteligentní lidé pro něj truchlí a mí vrstevníci nic. Prostě umřel Havel, to je, co?

To je.

A do téhle zvláštní atmosféry, kdy nás dvacet, co nás tam bylo, se cítilo hrozně zvláštně a tak trochu jinde, chodili další a další opozdilci, kteří prostě nejsou schopní přijít na přednášku včas, a já jsem se za naši generaci hrozně styděla a měla jsem zase ten samý pocit, jako v Getsemanský zahradě, že jako proč? K čemu? Proč se Ježíš obětoval za naše plémě? Proč Havel bojoval za tenhle národ, byl kvůli nám vězněn a podlomil si tak zdraví? Nechci přirovnávat Havla k Ježíšovi, ale je to podobný problém. Podle mě si to prostě nezasoužíme. Je to marný. Podle mě je to prostě marný. Podívejte se na nás.

Tak ale my křestani máme výhodu v tom, že tenhle život zase až tak nevyhrocujeme, takže můžete být klidní, že je Havel v nebi a že se s ním třeba jednou setkáte. Řeknu mu (teda jestli se mi podaří dostat se do nebe), že mu děkuju a že Audience a Zahradní slavnost jsou skvělý. A poprosim ho, jestli by se mi nepodepsal.